Seychely, jeden z posledních skutečných rájů na zemi

Legenda praví, že když Bůh začal tvořit Zemi, začalo mu být smutno, že si ráje mohou užívat jen andělé. Vzal tedy malý kousek nebe a položil ho na oceán. Náhle se nebe se začalo rozrůstat, barvilo tmavý oceán do tyrkysových odstínů a všechna zvířata se přišla na ten zázrak podívat. Mnohá už tam zůstala. A tak vznikl malý kousek ráje na Zemi. Bylo to místo, kde se zastavil čas a do jisté míry příjemně stojí dodnes.

S dalším jachtařským týmem jsme se již po několikáté vrátil ze Seychel. Ověřili jsme si, že je tam sále bezpečno, velmi přívětiví lidé, typické kokosové háje všude, kam s podíváte, bílé pláže lemované žulovými oblými skalisky a až neskutečně nádherné moře s ještě sále neobjevenými zákoutími přírody. Pohádková kotviště, skvělá kreolská kuchyně, stabilní teplý vítr bez velkých vln točící se pravidelně od severu k jihu. Rozmanitost fauny, flory a pod hladinou zoologická zahrada a skvělý servis všude, kam narazíte. My se rozhodli tato tvrzení poznat na vlastní kůži a několikrát jsme navštívili tyto Galapágy Indického oceánu. Několik průzkumných plaveb po celém tomto úchvatném a stále nepoznaném souostroví mnoho tvrzení o tomto ztraceném ráji potvrdilo, ale i vyvrátilo – Seychely totiž nejsou tak objevené a turistické, jak se o nich tvrdí. Získávají si tím své neopakovatelné kouzlo.

Lodě se charterují na Mahé nebo na ostrově Praslin. Protože máme ověřeny obě varianty, rozhodli jsme se pro tu lepší – na dvoutýdenní expedici je fajn mít loď přímo z Mahé, už kvůli vyřizování neskutečných paprů pro povolení vstupu na můj oblíbený, stále ještě neprobádaný ostrov Silhouette, kam se zdaleka ne každý suchozemec dostane. A také je zde základna, kde se charter katamaránů na Seychelách vyplatí zřejmě nejvíce a mám tam kdykoli otevřené dveře u drahé Stephanie.

Oproti běžným destinacím, kde jsme zvyklí si plachetnice půjčovat, mě jako vždy přivítala domácí atmosféra malé kanceláře. Už při příjezdu naladíte pohodovou atmosféru díky vřelým úsměvům, celkovému klidu a pohodě, která jak jsme později pochopili, panuje na všech ostrovech. Po nákupu v místním supermarketu, kde se dá sehnat doslova vše, co Vás napadne, jsme vyrazili přes krátkou zastávku na koupání v parku Ste. Anne, který je hned naproti Eden Isladnu. Vstup do Parku je 100SCR na osobu, tedy asi dvě stovky. Můžete zde vidět rejnoky, hejna ryb, ale bohužel polomrtvé králové útesy, protože zde háže kotvu každý, komu se zamane a hlavně kde se mu zamane… Po asi hodinové koupačce vyrážíme na Beau Vallon.  Je to taková klasika, bílý písek, dlouhá promenáda s kreolskými specialitami na grilu, ovocem, zmrzliny, drinky…křišťlově čistá voda, výhled na ostrov Silhouette a zapadající slunce…, prostě fajn a pohoda. Žádná divočina, postupná aklimatizace na následují dny při dalším průzkumu Seychelského souostroví.

Po úvodní večírku a vzájemným oťuknutím se, přeplouváme na zastávku Anse Ternnay na severu Mahé. Je to jeden z mých seychelských trumfů, který vždycky chytne za srdce. Tento národní park a zároveň nejkrásnější zátoka na Seychelách, je unikátní zejména korálovými útesy, kde to skutečně ještě žije. Opuštěné pláže, typická oblá žulová skaliska a nedotčený ráj. Ideální zastávka přes oběd a hurá do vedlejší, již civilizované zátoky Port Launnay. Přes noc zde rozhodně nedoporučuji kotvit – když se otočí vítr, jste nahraní. Tedy, jste narvaní – na útesu.

Za půl hodinky jsme v ze všech stran kryté zátoce s tyrkysově zbarvenou vodou, pláží se sněhově bílým pískem, kokosovými palmami a typickými oblými žulovými balvany – v Port Launay. Potkáváme černouška, který nabízí BBQ na pláži já navštěvuji kamaráda Majkla a rodinku známých čechů. Je o příjemné. Již po několikáé se tu cítím jak doma. Domlouváme zítřejší společný oběd na opuštěném ostrov Theresa, který je tak 20 minut plavby z Port Launay. Večer ležíme na pláži, děláme táborák, koupeme se a degustujeme místní specialitu – Baku. Je to vlastně zkvašená cukrová třtina podobná burčáku, ale místní na ní nedají dopustit. A vzhledem ke kvalitě místního piva, my taky ne. Hrajeme na kytary, postupně se loučíme a na etapy odplouváme na náš katamarán ku spánku.

Na druhý den ráno jako když střihne, přesně na desátou Majkl s tuňáky. Naloďuje se s dalšími kamarády a přeplouváme na Theresu. Tu chrání velká korálová bariéra. Ale není o v mapách dobře značeno, je třeba mít velké zkušenosti. Házím kotvu asi dvacet metrů od břehu mezi dvěma korálovými útesy a na člunu se postupně i s proviantem dostáváme na ostrov. Vítají nás skákající manty a malí žraloci citrónoví. Skutečná divočina, skutečný ráj… Zapalujeme oheň, někteří shání dřevo, jiní se sluní a užívají si privátního ostrova. Po luxusním obědě, kdy jako příloh ke grilovaným tuňákům je salát z dužiny mladých palmových lístků, se vydáváme do džungle po stopách starého piráta, jehož jméno se nesmí vyslovit a který má kdesi v hloubi pralesa hrob. Hrob jsme našli a mimo to i neskutečně krásné pohlady na odvrácenou stranu Theresy. Tento ostrov je celý prokopán, skrz naskrz. Vlastně se dá bezpečně projít šachtami dlouhými celkem něco přes tři kilometry. Je až s podivem, že to i po několika staletích stojí. Škoda jen, že se sem nepřijel podívat Metrostav před stavbu tunelu Blanka. Třeba by byla Stromovka pořád taková, jak před sto lety. No, nic. Kocháme se vyhlídkou a panenskou přírodou. V dáli vidíme velryby a kolem nás štěbetají fregatky. Asi u mají hnízda, jsme v období, kdy vyvádějí mladé. Ačkoli jsem Seychely navštívil již mnohokrát a považuji se za člověka jak se říká znalého poměrů, opět se zde ukazuje a dokazuje, ze Seychely skýtají neskutečné kouzlo a vždy Vás něčím novým překvapí. Tohle žádný běžný turista nikdy neuvidí.

Po koupeli se vracíme zpět do Port Launnay, probíhá škorchlovačka kolem korálového útesu a následný večírek. Opět. Tentokrát za hudby kytary a návštěvy místních černoušků u nás na lodi. Po bujarém večírku další den k ránu, kdy stejně tak jakož vždy posádka nedá na rady kapitána a opojeni kouzlem místního baku, i po čtvrté v řadě se již tradičně náš tým rozděluje na skupinu A = vrcholový tým, který hodlá zdolat Morne Blanc a po cestě zpět navštívit botanickou zahradu s masožravky a čajovou plantáž, a skupina B = výprava k místnímu vodopádu a relaxace na pláži ve stínu kokosových palem… Já opět vyhrál monumentální výstup na Morne Blanc.

S vrcholovým týmem nastupujeme do busu Via San Succi a míříme směr Victoria. Vystupujeme pod nástupem na horu a po relativně dobře značené cestě, která pro slabší povahy až hrozivě stoupala vzhůru, jsme se vydali k výstupu. Po asi 1,5 hodině jsme nahoře a výhledy stojí za to. Vidíte prakticky celé západní pobřeží, v dáli ostrov Silhouette a ostrůvky okolo Port Launay včetně našeho kotviště, pozorujeme Theresu, kterou jsme včera navštívili a obdivujeme její ladné křivky boří se do vln Indického oceánu. Po krátké kochačce se vydáváme zpět dolů.

Po návratu na loď  jsem se rozhodl pro dobrodružnou expedici na kajaku, foťákem a studeným pivem Seabrew okolo pobřeží. Chvíli bojuji s proudy a poryvy větru až 20 knt, ale stojí to za to. Našel jsem další opuštěnou pláž, kam opravdu lidská noha nevkročí. Počítám, po kolikáté, že tu jsem. A stejně, že mne pokaždé tenhle na jednu stranu profláklý, na druhou stranu neuvěřitelně běžný očím skrytý svět, uchvátí. Stín kokosových palem, sněhově bílý písek a výhled na celý záliv. Vyhodnocuji můj původní plán a ovlivněn kouzlem tohoto místa ve vteřině předčasně expedici ukončuji, parkuji kajak a otevírám stále ještě studené pivo. Přestože mám zkušenosti z Karibských oblastí, sám sobě si říkám, jak obrovské máme štěstí, že i v dnešní době je dostupné najít takováto panenská místa bez masové turistiky. Vracím se na loď, vysílačkou zjišťuji, jestli o nás na Silhouette vědí (protože nikdy nevědí…) a seznamuji posádku s dobrodružným plánem následujícího dne.

K večeru nepozorovaně vyplouváme směr Silhouette. Po asi tříhodinové pohodové  plavbě kotvíme v zátoce Anse Lascars. Je na jihu pod jediným oficiálním kotvištěm – La Passe. Tento ostrov je jedinečný svým hornatých charakterem, zcela jinou vegetací a jakmile se začnete přibližovat, cítíte přímo mráz v zádech. Pocit pravého objevitelství. Obří pralesní vegetace se nad námi sklání jako koruna ostrova a my jen lapeme po dechu,  jaké štěstí máme, že je zrovna úplněk a vše, sic o půlnoci, máme jako dlani.

Divoký ostrov Silhouette

Slavný korzár Francoise Hodoul zakopal svůj poklad někde v hloubi džungle. Ani po několika staletích lidstvo nepřestává doufat, že poklad najde, proto je vstup na Silhouette přísně monitorován a zdaleka ne každý se tam dostane. Po minulých zkušenostech však vím, jak na to a tak již instruuji posádku, co čekat, co říkat a zkušeně dávám přednášku, jak to celé proběhne. Samozřejmě, že vše proběhlo opět jinak… ale k tomu později.

Po vyřízení vstupních formalit, kdy jsme pochopili, že informace o naší dnešní infiltraci na ostrov opět nikdo neví a po ne úplně snadné domluvě s recepčním, který měl opět angličtinu jako východní Němec na Rujáně, jsme se domluvili na plánu dne. Jak již tradičně, větší část posádky si chtěla užít luxusu v podobě plážových barů světově vyhlášeného resortu Hilton. Někteří sportovci výpravy se rozhodli pro běžecký průzkum severovýchodního výběžku Silhouette a my s adrenalinově smýšlejícím jádrem jsme se vydali na průzkum hornatého vnitrozemí.

Přivítala nás pravá tropická džungle s mangovníky, Jack fruitem, chlebovníky a samozřejmě kokosy, obřími mnohonožkami, velkými barevnými sladkovodními raky v potůčcích a vůbec – je to opravdový ztracený ráj. Silhouette můžete navštívit jen od 10:00 do 16:00, takže máme jen chvíli. Zůstat de ilegálně znamená mít velké problémy. Jak jsem svobodomyslný, v těchto věcech neúprosný a zásadový. Ve tři vysílám howgh, velím k nalodění a odplouváme na další štaci – na ostrov Praslin, do zátoky Anse Georgete.